Vrchlabí (5. - 13.11. 2006)

Zatímco ve většině porodnic mají lékaři pocit, že se za 6 let na fakultě naučili víc než příroda za miliony let evoluce, a snaží se celý porod řídit místo ní, ve Vrchlabí porod sledují, a daří-li se matce i děťátku dobře, nechají mu volný průběh. Aby nedošlo k nedorozumění: nejsem hazardérka toužící rodit doma ve vaně, je mi jasné, že v případě komplikací může o životě a neživotě rozhodovat rychlost lékařského zásahu, ale vyhovovalo mi, že když porod probíhal bez komplikací, proběhl taky bez zbytečných zásahů.

A jen tak mimochodem: bude-li vám někdy někdo (obvykle doktor - muž) tvrdit, že epiziotomie je menší zranění než natržení, tak jsou to KECY! Poznala jsem obojí (hádejte, kde nástřih a kde přirozené natržení), a tak mohu napsat, že celý porod byl sranda proti bolesti, kterou jsem zažila v Podolí při šití nástřihu a ještě následujících několik dní. Přestože jsem v Podolí rodila přes noc a byla unavená z porodu i z chybějící noci, bolestí jsem celý následující den nedokázala usnout, jen jsem se převracela v posteli a marně hledala polohu, kde by to tak strašně nebolelo. Tím, že jsem nemohla sedět, jsem měla i velké problémy s kojením, protože dcera se nedokázala v jiné poloze přisát. Sezení mě bolelo ještě na konci šestinedělí!
Naproti tomu ve Vrchlabí jsem po chvilkovém šití, které jsem téměř necítila, bezprostředně po porodu nakojila Viktora v sedě a sed byl asi tak nepohodlný jako šest neděl po prvním porodu. Po nakojení jsem se slastně natáhla na postel, ještě si stačila uvědomit, jak se mi pohodlně leží bez břicha (příjemný pocit, který jsem kvůli bolesti po prvním porodu vůbec nezaznamenala) a okamžitě tvrdě usnula.

Ve Vrchlabí se k dětem chovají podle toho, že jsou důvodem existence porodnice. Zdá se to samozřejmé? Mělo by být! Zde je mé srovnání tří situací:
1. Těsně po porodu
V Podolí mi sice dali Adrienku do náruče, ale jen symbolicky, na krátkou chvíli přestřižení šňůry. Pak ji hned odnesli do jiné místnosti a kdo rodil, ví co bylo dál: ostrá světla zářivek, váhy, násilné natažení v tvrdé krabici kvůli měření. Slyšela jsem jen její zoufalý pláč, nemohla jí pomoci a bylo mi do pláče taky.

Ve Vrchlabí přišla dětská sestra za námi na sál, Viktora jen pod tlumenými světly zvážila, osušila, samozřejmě bez měření zabalila do zavinovačky a vrátila do náruče Pavlovi, který ho choval celou dobu, kdy mě šili. Dítě se měří až při odchodu z porodnice, kdy už je zvyklé na nataženou polohu. (Když jsem se porodní asistentky v Podolí ptala, proč je nutné vážit a měřit dítě těsně po porodu, řekla mi: "Vždycky se to tak dělalo. (!!!) Váha a míra se musí napsat vedle čísla porodu!" A to ještě podotýkám, že jsem se jí odvážila zeptat jen proto, že to byla moje kamarádka. Ostatní asistentky bly tak "milé", že bych se vůbec zeptat neodvážila, aby mi rovnou nenafackovaly.)
2. Po opuštění sálu
V Podolí přišla sestra a Adrienku mi bez ptaní odnesla s tím, že ji budou koupat a šoupnou ji do inkubátoru. (Podotýkám, že byla zcela zdravá, do inkubátoru tam cpou všechny děti, protože jim při koupání pochopitelně vystydnou.) Když jsem se odvážila zeptat, kdy mi ji přinese zpět, houkla na mě, že "až to bude, tak to bude" a víc se se mnou odmítla bavit. Ve Vrchlabí mi Viktora nikdo nebral, po ošetření jsme si ho prostě sami odnesli na pokoj, kde byl pořád s námi. Vykoupat ho přišla sestřička až druhý den k nám na pokoj. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, už z novin vím, že nedlouho po Viktorovi se v Třebíči narodily dvě holčičky, které právě při prvním koupání sestry vyměnily. Vida, jak je řešení jednoduché: prostě nechat dítě u mámy! Ve Vrchlabí byl Viktor ode mě jen jednou, při ultrazvukovém vyšetření ledvin, a to už bych ho poznala mezi tisíci.
3. Zkušenost nejhorší: stříhání pupíčku
V Podolí si přišla sestřička pro Adrienku, že jí bude paní doktorka stříhat pupíček. Ptala jsem se, zda by nemohla chvilku počkat, že Adrienka 3 hodiny nejedla a právě jsem se ji chystala kojit. Sestra odmítla počkat, že prý to velmi spěchá. Za dvě hodiny přišla tatáž sestřička s lékařem na vizitu. Když jsem se jí ptala, kde je má dcera, odpověděla s klidem: "Paní doktorka na stříhání pupíčku ještě nepřišla." Když jsem jí vyděšeně říkala, že dcera už musí plakat hlady, odvětila sestra spokojeně: "Už ne, už zase usnula." Přinesla mi ji až za další hodinu!!! Nechala ji tři hodiny hladovět na sesterně jen proto, aby si usnadnila práci!!! Z jejích slov jsem si navíc stříhání pupíčku představovala jako nějakou složitou operaci. Ve Vrchlabí prostě paní doktorka odstřihla pahýl pupečníku při vizitě, celý zákrok jí včetně dezinfekce zabral asi tak minutu a Viktor nebyl beze mě ani minutu. Prostě když se chce, tak to jde.
A jen tak mimochodem, když ve Vrchlabí přišla velká vizita v čele s panem primářem a já jsem zrovna kojila, tak šli lékaři zatím k jiné mamince, aby miminko nerušili při kojení! To by v Podolí nikoho ani nenapadlo.

Svědčí o tristním stavu našeho zdravotnictví, že musí člověk cestovat přes půl republiky, chce-li, aby se k němu chovali v nemocnici slušně. Ve většině nemocnic narazí člověk podle mých zkušeností jak na lékaře a sestřičky ochotné tak na protivné, záleží, jaké má zrovna štěstí. Ve Vrchlabí byli během našho pobytu ochotní a milí všichni, od lékařů, přes porodní asistentky a dětské sestřičky až po uklízečky, za celou dobu jsem se nesetkala s neochotou nebo arogancí, nic nebyl problém. Při změně směny se přišla nová sestřička sama zeptat, jestli něco nepotřebuji! Pan primář Kavan dokázal sestavit naprosto úžasný tým lidí motivovaných pomáhat a vycházet vstříc.

Bohužel pár týdnů po našem porodu přestala porodnice přijímat rodičky kvůli odchodu dvou lékařů. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme stihli ve Vrchlabí porodit a litovali jsme všechny maminky, které tam jet nemohly.
Nyní porodnice opět funguje a na svých stránkách uvádí, že nadále umožňuje přirozené porody a respektuje přání maminek. Další informace a zkušenosti maminek lze najít na stránkách společnosti Aperio.

Na závěr bych chtěla napsat, že porod ve Vrchlabí by nebyl možný bez podpory mého manžela. Nešlo jen o to, že mě tam odvezl k porodu a několikrát před tím. Ještě důležitější bylo, že mě podpořil a stál při mně v době, kdy mě všichni okolo od mého rozhodnutí odrazovali, takže jsem začala sama o sobě pochybovat. Nebýt Pavla a jeho podpory, asi bych to vzdala. Díky Pavlovi jsme mohli prožít nádherný porod v příjemném prostředí, za což mu nikdy nepřestanu být vděčná.